Počátky bombardovací ofenzívy britského letectva se rodily velice těžce. Británie nebyla připravena čelit rychlým a smrtícím stíhačkám německé Luftwaffe a tak ztráty, které utrpěla byly hrozivé. Je proto obdivuhodné, že se RAF nevzdala a dál, den za dnem, vysílala své pomalé a špatně vyzbrojené bombardovací letouny nad nepřátelské území. Všichni její piloti, navigátoři a střelci zasluhují nejvyšší míru uznání, za odvahu a vytrvalost, kterou při těchto bombardovacích letech prokazovali.

Jednou z nejodvážnějších akcí byla "Operace Vrak (Wreckage)", kterou v červenci 1941 provedla 105 a 107. peruť RAF, pod vedením W/C H.I. Edwardse, DFC.

Koncem června se 105. peruť poměrně často účastnila společně s ostatními jednotkami 2. bombardovací skupiny denních náletů na dopravní uzly v Německu. Jednou z těchto akcí byla i operace „Vrak“ (Wreckage) – denní nálet na Brémy konající se 30. června 1941. Ten však nedosáhl ani částečného úspěchu. Velitelství bombardovacího letectva rozhodlo nálet opakovat 4. července.
.

Patnáct Blenheimů (devět od 105. a šest od 107. peruti) vedl Hughie Edwards letící ve stroji V6028 kódových písmen GB * D, který na svůj 36. bojový let vyrazil s dalšími dvěma členy osádky: navigátorem P/O Ramsayem a veteránem mezi střelci Sgt Quinnem, DFM. Při plánování operace si Edwards představoval, že bombardéry poletí k cíli v těsné formaci. Po jeho dosažení se rozdělí do volné linie s bočním rozestupem cca 90 až 180 metrů, přičemž každá osádka si nad Brémami bude hledat svůj vlastní cíl.

Přesně v 5.21 4. července 1941 odstartoval Edwards v čele formace devíti Blenheimů 105. perutě. Brzy se připojilo šest letounů 107. perutě. Tři bombardéry se však brzy musely pro technické potíže vrátit na domovské základny. Zbylý tucet přeletěl ve výšce 15 až 30 m Severní moře a několik kilometrů od Cuxhavenu vstoupil nad území Německa. Poté celá formace zamířila na jih k Brémám. Počasí útočníkům vůbec nepřálo. Nad Severním mořem byla obloha bez mráčku a nad kontinentem pouze slabá vrstva oblačnosti v 1 600 až 2 300 m, která Britům nemohla poskytnout pražádnou ochranu. Dohlednost nad Německem byla excelentní. Osádky bombardérů ji však přijímaly se smíšenými pocity, neboť mohly sice vidět mnoho mil před sebe, ale také PVO nepřítele měla možnost se na ně včas připravit.

Edwards vedl své muže rovnou k vnější linii obrany města zahrnující mimo jiné i upoutané balóny pohupující se ve výšce 150 metrů. Nyní Edwards přikázal rozpustit formaci. Od této chvíle byla osádka každého Blenheimu odkázána sama na sebe. Ve stejný okamžik začaly před Edwardsovým strojem vybuchovat protiletadlové granáty. Spálený kordit byl cítit až v kabině Blenheimu.

Edwards se vrhl přímo do epicentra protiletadlové obrany. Úspěšně se vyhnul flaku, poutacím lanům balónů i elektrickým a telegrafním drátům a odhodil své pumy uprostřed doků. Poté v minimální výšce zamířil přes střed města k předměstím. Uvedl stroj do levé zatáčky a v 15 metrech kroužil nad městem. Po dobu asi 10 minut byl pod neustálou intenzivní palbou flaku. Jeho stroj byl přibližně dvacetkrát zasažen, především do zadní části trupu. Jedna ze střel vybuchla ve střelecké věži a zranila střelce, Sgt Quinna do kolena.

Ostatní Blenheimy se rozprskly na kilometry široké frontě. Hnaly se ve výši korun stromů napříč městem, odhodily pumy a sváděly boj na život a na smrt s německou protivzdušnou obranou. Sergeant MacKillop ve stroji Z7426 dostal přímý zásah a v plamenech se zřítil k zemi. Obdobný osud potkal osádku F/O Lamberta, kterou naposledy viděli, jak s hořícím letounem Z7486 míří směrem do vnitrozemí. Všichni ostatní utržili menší či větší poškození. V případě Sgt Jacksona od 105. peruti vedlo zničení hydrauliky až k nouzovému přistání na domovské základně. Dva členové z tria 107. peruti se také nevrátili a to včetně velitele peruti W/Cdr L. V. E. Petleye, který v plamenech dopadl přímo do cílové oblasti. Ostatní osádky prchaly pryč od smrtících chomáčků flaku, někteří dokonce s telegrafními dráty omotanými kolem křídel a ocasů. Domů se probojovával každý na vlastní pěst.

Poté, co Edwards zakroužil nad Brémami, vydal se také k domovu. Namířil si to směrem na Bremerhaven a Wilhelmshaven. Všiml si oblačnosti nad sebou vhodné jako úkryt. Rychle tedy stoupal ke svému útočišti. Brzy si však uvědomil, že mraky jsou příliš řídké a neposkytnou mu dostatečné krytí. Riziko napadení stíhači Luftwaffe bylo příliš velké a tak opět sklesal do své původní operační výšky těsně nad hladinou moře. Nabral směr na souostroví Helgoland. Když jej minul, zamířil nad otevřené moře a asi 100 mil severně od Severofríských ostrovů konečně otočil na západ domů do Anglie. Na své základně přistál jako poslední těsně před polednem.

22. července 1941 byl Edwards dekorován Křížem královny Victorie. V citaci je uvedeno: ,,…projevil nejvyšší možnou úroveň chrabrosti a rozhodnosti.“ Ani členové jeho osádky nepřišli zkrátka. Navigátor, P/O Ramsay získal DFC a střelec Sgt Quinn kromě obvazu na poraněné koleno i Bar (spona značící vícenásobné udělení stejného vyznamenání) ke svému DFM.

Text byl převzat z netu.